Mé dceři Natálce by bylo teď v prosinci 15 let. Ale jsou to už dva roky, co zemřela na rakovinu kůže. Začalo to obyčejnou pihou na hlavě, a ať dělali v motolské nemocnice vše, co se dalo, po dvouletém trápení umřela. V mém bývalém dětském pokoji, u mých rodičů. Byli jsme u ní do poslední chvíle…  Při životě mne drží 11letý syn Vašík, který mi dělá velkou radost. Je sice hyperaktivní, ale jelikož má ve škole bezplatně stolní tenis i florbal, má pohybu dost. Teď však má i hodně povinností, protože jsem uklouzla na schodech a zlomila si ruku. Navíc pravou. Do sádry mi ji dát nemůžou kvůli špatné srážlivosti krve. A tak mne musí Vašík pomáhat s oblékáním, věšením prádla, dokonce i s lezením z vany. K tomu myje nádobí, luxuje, je prostě mou pravou rukou. Navíc snáší i mé těžké stavy-často pláču, nerada chodím mezi lidi, už jsem to začala řešit s psycholožkou. A už teď se bojím smutných Vánoc – hlavně kvůli výročí smrti Natálky a také proto, že nemůžu Vašíkovi koupit ani to, co by opravdu potřeboval. Bydlíme v pronájmu, po zaplacení složenek mi už nezbývá ani na prací prášek, občas ani na potraviny. Potřeboval by teplou deku, protože spí pod dvěma slabými, také nové boty, oblečení. Ráda bych se mu odměnila za to, jak tu smutnou situaci se mnou statečně snáší. Děkuji za vaši pomoc.

Jitka Frantová, Louny