Je mi teprve 38, ale už mne potkalo hodně osudových ran. Po borelióze v dětství mi zůstaly chronické bolesti, porucha hybnosti, těžká spánková apnoe (musím spát připojena na přístroj). V roce 2016 jsem skončila na invalidním vozíku se smutnou prognózou, že je to navždy. (Zdravotní stav se mi zhoršil poté, co jsem se starala o starší sestru, která umírala na rakovinu.) V roce 2012, ještě když jsem mohla chodit, jsme s manželem odkoupili od města 2+1 v paneláku na hypotéku, kterou stále splácíme. To jsem ještě nevěděla, že tento byt bude pro mne posléze spíše vězením. Domů se totiž na vozíku nedostanu, po bytě se musím pohybovat o francouzských holích. Nemůžu třeba vařit nebo dát věci do pračky, mám problémy i si dojít na WC, do koupelny nebo do postele. Byt totiž není přizpůsoben životu invalidy. Se vším mi musí pomáhat děti (středoškolák a žák 4.třídy), manžel jen o víkendu, protože jezdí kamionem. To, že se ani ven nedostanu bez cizí pomoci (výtah sjíždí do sklepů), že strmý terén kolem paneláku je také pro samotného vozíčkáře nepřekonatelný, ani nebudu rozvádět. Je to bezmoc, beznaděj a někdy i ponížení. Prosím tedy o pomoc s přestavbou bytu, když už nemůžu ven. Zdeňka Blahutová, Horažďovice
POMOC: Přestavba bytu na bezbariérový
Nejvíce mne dojalo, že jste mi pomohli vy, většinou zcela neznámí lidé. Pomohli jste mi vrátit část mé důstojnosti, těšit se z naděje na větší samostatnost. Díky vám si už nebudu muset tolik říkat o pomoc. Těžko se mi to vyslovuje… Také moje rodina bude šťastnější, když uvidí, že jejich máma je spokojenější a usmívá se mnohem častěji. Protože si vzpomenu na každou korunu, kterou jste mi zaslali v této komplikované době. Děkuji vám. Zdeňka Blahutová
