Celý život jsem byla aktivní a nikdy mne nenapadlo, že v 67 letech budu takřka bezmocná. V jedno říjnové ráno před čtyřmi lety (to už jsem už byla v důchodu, starala se o maminku a občas i o některé ze sedmi vnoučat) se mi po probuzení a cestě na WC zatočila hlava – upadla jsem. Nevím, po jak dlouhé době jsem se probrala, ale nemohla jsem vstát ani mluvit. Bačkorou jsem se snažila doklepat na manžela, ale marně. Našel mne až za 4 hodiny a okamžitě zavolal sanitku. Záchranáři zjistili, že jsem měla mozkovou příhodu. Pochopitelně jsem skončila v nemocnici. Nejhorší bylo, že jsem nemohla mluvit, nedokázala jsem říci vnoučátkům ani pár slov… Pak mi moc pomohla zázračná paní logopedka a dneska se docela dobře domluvím. Ovšem aby toho nebylo málo-při rehabilitaci v lázních jsem upadla a zlomila si pravou kyčel, kterou mi už dvakrát operovali. Také ruce jsem měla úplně zkroucené, nic v nich neudržím. Učím se „posouvat“ za pomoci chodítka, bez něj neudělám ani krok, opírat se mohu jen lokty. Velmi mi pomáhá rehabilitace, moc ráda bych ji absolvovala i ve speciálním centru, jen se bojím, že na to jako důchodkyně nebudu mít. Byla bych vděčna za každý měsíc, který by mi vrátil alespoň kousek zdraví. Jarmila Dostálová, Lutín

POMOC: Příspěvek na rehabilitační cvičení