Mám tři děti – dvojčatům Štěpánovi a Šimonovi je 11 let, jeden chce být policistou, druhý hasičem. Dcera Kateřinka takové plány mít nemůže – je jí 7,5 roků a má hrozně moc diagnóz. Do tří let byla vedena jako oboustranně neslyšící, pak vyšly najevo další hendikepy, k těm nejzávažnějším patří ještě autismus, ADHD, mentální retardace a bipolární porucha. Podle genetických testů nic z toho nezdědila, jen se narodila špatnou skladbou genů. U všech poruch je prvozakladatelka a je přenašečkou všeho, co jí koluje v těle. Nemluví, neznakuje, její maximum je přinést hrníček a z toho pochopím, že má žízeň. Nebo mne vezme za ruku a přivede k lednici a já vím, že má na něco chuť. K malému zázraku došlo zásluhou tabletu, který dostala jako součást výuky ve speciální škole – učí se domlouvat jeho pomocí. Otec dětí nás opustil před 7 lety po devítiletém soužití, jeho vyživovací povinnost řeší exekutor. Bydlíme v pronajatém bytě co nejblíže k Brnu, protože dcera potřebuje speciální kombinované školní zařazení – a to jí nabídli právě v Brně. Samozřejmě vím, že na sny nemám nárok, tak si jen přeji, abych tady byla ještě alespoň deset let a abychom neupadli do dluhů. Nedlužím nikomu ani korunu, vedu k tomu i kluky, když je malá v škole chodím na poštu vykládat balíky… Nechci vás zatěžovat tím, kolik dávám měsíčně na neduhy Kateřinky, největší položkou je však svoz do školy spojený s asistenčními službami, který měsíčně vychází na zhruba 10 tisíc. A velmi mne trápí, že nevím, jak to vše budu finančně zvládat dál. 

Kateřina Kavalířová, Ostopovice