Můj 8letý syn Nicolas miluje život, přestože ho ten podrobuje hodně těžkým zkouškám. Od narození trpí těžkým kombinovaným postižením. Bezvědomí při epileptickém záchvatu ve 3 letech ho odsoudilo do ještě horší situace. Už dvakrát měl naplánovanou kortikoterapii právě kvůli epilepsii, avšak dvakrát mu v ní zabránil pozitivní covid test. Pak s ním upadl letos v březnu řidič sanitky zdravotní a dopravní společnosti na schodišti polikliniky a Niki to odnesl zlomenou nožičkou. A jako naschvál tou zdravou. Po právní stránce to zatím není dořešeno. Mnohem horší však je, že Nicolase čeká v prosinci operace této původně zdravé nožičky, protože sádra nestačila. Bude to už celkově osmá operace v jeho krátkém životě. Neřeším, že nám odešla lednice a na novou nemáme-v zimě to nějak zvládneme. Do toho se s manželem rozvádíme, důvody nechci rozebírat, syna však miluje a věřím, že tomu tak bude navždy.  Stejně tak doufám, že se jednou budu moci vrátit do zaměstnání na Státní úřad inspekce práce jako inspektor pracovněprávních vztahů. Teď nás však čekají těžké chvíle, kdy bude mít Nicolas nechodící sádru a kromě toho, že bude nutné ho přenášet k jídlu, do koupelny, ale také zajistit běžný nákup, návštěvu lékařů a vyzvedávat léků atd. Maminku ani sourozence, kteří by mi pomohli, žel, nemám. Ráda bych tudíž požádala o pomoc s úhradou osobní asistence ze Střediska Víteček z Černošína na tři měsíce. Již druhým rokem nám pomáhají 3 hodiny 3x týdně. Zpočátku jsem to hradila ze svých prostředků, ale teď už to nezvládám. Věřím, že jsme silní, ale i silní někdy potřebují pomoc.

V úctě Ivana Úblova, Cheb