Byla jsem normální máma dvou malých dětí, než jsem v v pouhých 34 letech dostala mozkovou mrtvici. A po čtyřech dnech v nemocnici další. Částečně jsem ochrnula na pravou stranu těla, nohu jsem tahala za sebou, ruku nedokázala používat vůbec. Po náročné rehabilitaci jsem ruku alespoň zvedla, poté se učila znovu psát, nebo držet hrnek. Byla jsem jak hadrová panenka. Z nemocnice jsem se vrátila domů k Verunce (8 let) a Danielovi (7 let), na které jsem sama. Otec dětí se o ně nezajímá, ale s tím už jsme se naučili žít. Dcerka mi začala pomáhat při oblékání, zapínání a vlastně ve všem. Díky této situaci jsou obě moji děti neuvěřitelně soběstačné. Postupně jsem odložila berle, ale má chůze je vratká, a když jsem unavená, leckdy upadnu. Děti mě pak sbírají ze země a poté posloucháme komentáře o tom, že jsem opilá, když se takhle válím. Po půl roce od mrtvice se navíc dostavila poúrazová epilepsie a úporné migrény. Často proležím dny. S tím bohužel souvisí i naše finanční situace. Čekám na přiznání invalidního důchodu a někdy tak žebrám u kamarádů o jídlo. Děti nemají postýlky, spí na matracích a bohužel nemají ani stůl, u kterého by se mohly učit. Jsem z celé situace zoufalá, ale nevidím řešení, protože v mém zdravotním stavu mě stejně nikdo nezaměstná. Dostavily se deprese, takže večery propláču, protože mi je líto, že dětem nedokážu dopřát alespoň to základní. Nikdy jsem nikoho o pomoc nežádala, vím, že jiní jsou na tom ještě hůř, ale ta bezmoc, když nemůžete nakrmit dítě, je prostě k nevydržení. Do vaší nadace za mě původně poslala žádost má kamarádka bez mého vědomí, ale teď jsem moc vděčná za to, že to udělala. Děkuji vám.

Martina, Verunka a Daniel. Praha.