Mezi dětmi jsem strávil celý život. Nejprve jako ředitel elektro učiliště a poté stavebního učiliště v Hustopečích. Práce to byla náročná, ale krásná. Před pěti lety jsem však začal bojovat s prvními zdravotními problémy, které mi život od základu změnily. Začaly nevinně, banálním zraněním na palci. Jako diabetik, kterému se navíc zacpávají žíly, jsem s jeho poraněním bojoval tak dlouho, až došlo k jeho amputaci. Poté následovala amputace dvou prstů levé nohy a na pravé se rozjela gangréna v nártu a dál se otevřelo zranění v kotníku. Asi nemá cenu detailněji popisovat, všechny jednotlivé zákroky, ale po amputaci nohy pod kolenem, která se ukázala jako nedostačující, jsem musel podstoupit ještě amputaci další a tak mi z levé nohy zůstal pouhý pahýl. A tím se mi změnil svět. Z člověka, který byl denně mezi lidmi, se stal vozíčkář sedící v pokoji za oknem do zahrady. První dny byly moc špatné a první vyjížďka na vozíku ještě horší. Máte pocit, že vás všichni sledují, litují a není úniku. Stal jsem se absolutně závislým na svém okolí a dodnes se s tím nemůžu vyrovnat. Naštěstí se mi dostalo úžasné péče nejen od lékařů a sestřiček, ale oporu mám i ve své super rodině. Přesto bojuji s tím, že jsem odkázaný pouze na jejich pomoc. Neuvěřitelně mě dojalo, když se spojili moji bývalí žáci a přispěli mi na repasovaný elektrický vozík, za což jim z celého srdce děkuji. Abych se však mohl dostat z domku, ve kterém žiju, potřeboval bych kvůli schodišti rampu. Většinu dne se jen dívám z okna a vlastně čekám, kdo přijde. Až se vám toto stane, vlastně zjistíte, že jste si nevážili života. Dnes bych dělal spoustu věcí jinak, ale už nemůžu. Rozhodl jsem se tedy napsat Vám a požádat o příspěvek na rampu, abych pro mé děti a 20 vnoučat, nebyl jen přítěží ale samostatně fungujícím dědou. Děkuji všem, co mně pomáhají - dětem, přátelům a hlavně mojí manželce. A děkuji Vám.

Mgr. Vladimír Čermák, Moutnice