Od narození jsem neslyšící. Byl to sice handicap, který mi ale nebránil vést šťastný život. Měla jsem úžasného a chápajícího partnera a postupně se nám narodily naše dvě krásné dcerky – Valerie Isabela (8 let) a Sofie Laura (6 let). Holčičky byly zdravé a my jsme žili jako spokojená rodina. Vše se ale změnilo 23. května před třemi lety. Ten den se při těžké autonehodě zabil můj milovaný muž a otec mých dětí. Zhroutila jsem se a dodnes nám všem neskutečně chybí. Kvůli svým holčičkám jsem si však byla jistá, že zvládnu jít dál. Neuplynul ale ani rok a přišla další rána, která nás všechny poznamenala. Žily jsme s dcerkami v domečku u mé maminky (61 let), která pracovala jako zdravotní sestra. Ze všech sil se snažila pomáhat nám i svým pacientům a každý večer tak bývala sedřená a unavená. Stejně jako ten den, kdy si šla lehnout mnohem dříve, protože na ní padla hrozivá únava. Druhý den ráno, když jsem jí budila, ale už jen otevřela oči, nehýbala se, neznakovala. Tu noc maminka prodělala mozkovou mrtvici a v nemocnici strávila celý následující půl rok. Dnes se učí znovu mluvit, trénuje paměť i chůzi. Zůstala jsem tak na všechno sama a navíc s hadicapem, který mě velmi limituje. Náš dům je starý, vlhký a denně bojuji s plísní, která mým dcerkám způsobuje alergie a astma. Také je naprosto nevhodný pro pohyb na vozíku, na kterém je moje maminka většinu času upoutaná. Největší problémy jsou v koupelně, kam s vozíkem nevjedu a do vany jí kvůli hygieně musím odnést, což je fyzicky velmi náročné. Chci být dobrou dcerou pro svou maminku a zároveň dobrou maminkou pro své dcery, ale musím přiznat, že síly ubývají. Na úpravu koupelny na bezbariérovou, která by mi to alespoň malinko ulehčila, ale peníze nemáme, a proto jsem se rozhodla, že vám zkusím napsat s žádostí o pomoc.

Jarmila Horká s dětmi, Česká Třebová