Abych neublížil mamince, omlouvám se, že budou má slova sice pravdivá a upřímná, ale opatrná. Maminka má totiž ještě i dneska trauma zejména kvůli šikaně za svůj původ. Přitom já jsem na ni hrdý, že se dokázala vymanit ze stereotypu romské rodiny, ke které patří ne zrovna příkladný životní styl. Pochází z osmi dětí a hned po základce se osamostatnila, šla pracovat a pracuje celý život. Většinou jako operátorka výroby. Při oslavě svých 23. narozenin byla seznámena s bílým mužem a po dvouleté známosti jsem se jim narodil já. O soužití maminky s tátou se rozepisovat nechci, vím jen, že tátovi rodiče mou maminku časem přijali, bydleli jsme u nich a navíc – babička Koloušková je pro mne navždy, i když už je po smrti, andělem. Táta s námi byl do mých šesti let a zažil jsem s ním i hodně hezkého, vlastně on mne přivedl k videohrám. V kontaktu však nejsme, neznám ani jeho další děti, tedy mé nevlastní sourozence. Alimenty na mne platí pravidelně, a mrzí mne, že nepřijal pozvání na mou promoci. Ale to jsem přeskočil velký kus života…
Takže když jsme zůstali s maminkou sami a museli se odstěhovat, nastalo těžké období – v době základky jsme se stěhovali z azyláku do azyláku, od jedněch příbuzných ke druhým. Maminka brala jakoukoli práci, avšak kvůli pouze základnímu vzdělání a také kvůli původu to byly vždy ty méně stabilní a nejhůře placené. Proto si brala ještě i různé brigády. Mým největším trápením bylo to, že v každé další třídě jsem byl „ten nový“. Postával jsem vždy někde v koutě, bál se kontaktu, uzavřel jsem se do sebe. Pak jsme se dostali do Krupky nedaleko Teplic – tam jsem prožil největší část základky a zejména začátek nebyl právě lehký – nejenže jsem byl opět ten nový, „poloRom“, ale že nesportuji, jaké nosím svačiny, jak odrbaně vypadají moje učebnice a v neposlední řadě jaké nosím vytahané oblečení, po mladším, hlavně o hlavu menším příbuzném... Učitelé se mne však snažili všemožně podpořit. Například jsme neměli na školu v přírodě, ale paní učitelka se nabídla, že to zaplatí a maminka jí to může splácet i po dvacetikorunách. Nikdy na to nezapomenu. Nedávno jsem potkal u Kauflandu paní učitelku češtiny, opatrně jí pozdravil a poděkoval za to, jaká ke mne byla-a moc mne potěšilo, že si pamatovala moje jméno. Hned po mamince, která ač sama bez vzdělání, mne vždy maximálně podporovala, mají největší zásluhu na tom, že jsem na vysoké škole, právě učitelé. Tím, že jsem neměl přátele ani koníčky, můj jediný pocit sebeuspokojení byly známky ve škole. Vždy jsem měl na vysvědčení vyznamenání (i na střední, i na diplomu Bc. mám toto hezké slovo). Snil jsem o tom, že budu doktorem, nebo právníkem, než jsem začal mutovat jsem přemýšlel i nad konzervatoří.
Ale pak nám paní učitelka zadala úkol – že si máme pokreslit čtenářský deník. Já nakreslil, jak krteček drží jahody (ten obrázek mám schovaný, teď vám ho posílám). Od té chvíle jsem se bez skicáku nehnul, kreslil jsem cokoli a kdekoli. Nebyly to žádné zázračné kresby, bylo mi 13, ale byl jsem rozhodnut, že toto bude můj život. Velmi rád vzpomínám na Střední školu obchodu a služeb v Teplicích, kde jsem vystudoval maturitní obor – grafický design. Zásluhou té školy jsem zjistil, že mám své místo na světě, se spolužáky jsem v úzkém kontaktu, máme se rádi. Přitom tam nastala nejtěžší chvíle pro mou maminku-byl jsem ve druháku, když se dozvěděla, že jsem gay. Dlouho se s tím nemohla smířit, ale dneska už mne miluje i s touto mou orientací. Po těch nejtěžších chvílích přišla posléze ta nejhezčí – jsem si jist, že nemohlo být šťastnější maminky, když sledovala, jak letos v červnu přebírám diplom bakaláře na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Bez zaváhání jsem se přihlásil i na navazující magisterské studium.
Pokud to dobře dopadne, budu MgA. Mediální ilustrace a herního designu. Pak bych chtěl pracovat a zdokonalovat se v různých velkých studiích – ale to je ještě daleko. Chci vytvářet videohry, projekty, které mají smysl, jsou výtvarně poutavé, příběhy, které zaujmou myšlenkou i obrazem. Také moje diplomová práce by měla být v tomto duchu – o vizualizovaných příbězích, avšak spjatých s duševními problémy, které by byly podány neobvyklou, zejména pro mladé lidi přitažlivou formou. Která by mohla vnést naději i do řešení těch jejích potíží, za které se zatím stydí. Věřte mi, vím, o čem to je…
Jenomže – přišel jsem o svůj dosavadní pracovní notebook. Vzhledem k náročnosti programů, které při studiu a tvorbě používám, potřebuji takový, který je schopný práce s 3D grafikou, animací, vizuálními efekty atakdále. Nejde mi přitom o pořízení drahého zařízení pro běžné osobní využití, ale o pracovní nástroj s dostatečným výkonem a životností, který bych mohl používat po celé magisterské studium a následně při vstupu do profesního života. Jako náhradu za své původní zařízení jsem proto vybral Lenovo Legion Pro 5 s cenou kolem 60 000 Kč. Ano, je drahý a žel, nemám na něj. (Ačkoli při studiu chodím na různé brigády, momentálně na noční jako necertifikovaný someliér, ale ty peníze spotřebuji na živobytí…) A tak nevím, jak dál. Proto se obracím na vás s nadějí, že s vaší pomocí by byla má budoucnost zachráněna. Zní to jako velká slova, ale je to tak. Moc děkuji za pochopení a pomoc.
Jakub Urban, Teplice-Trnovany
Jelikož je však situace opravdu akutní-NFTP se rozhodl uhradit 50 % z ceny notebooku, a to z výtěžku dražby na „Ples jako Brno“. Děkujeme, že s tou zbývající částí se může Jakub spolehnout na vás.
