Nejhorší, co mne potkalo? Když jsem rodila naše třetí dítě a můj partner si pozval do našeho bytu nezletilou dívku... To už jsem ho konečně nahlásila na policii a byl odsouzen. Takže přes šest let jsem s dětmi sama. Ale už předtím to bylo hrozné - týral mne fyzicky i psychicky, ale neměla jsem dost sil ho opustit. Navíc, když už jsem s ním měla dvě děti. Navždy budu vděčna sociální pracovnici z OSPODu, která mi opatrně naznačila hned při prvním těhotenství, ať si rozmyslím, zda otce uvést do rodného listu. Ani nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale není ani tam uveden ani u jednoho. Vím, připravila jsem se o alimenty, ale měla bych peklo nadosmrti. A děti také.
Přitom jsem si už od mládí (teď je mi 31), říkala, že určitě chci, aby moje děti měly lepší dětství, něž já. No ale pak jsem se zamilovala. Do cizince, ale to, co mi prováděl, nesouvisí jen s jeho horkou krví, ale s celou povahou. Jak se mi povedlo od něj utéct? Po letech, kdy mne bil, zneužíval, týral? Když nás naposledy zamknul v bytě a nesměli jsme ven bez jeho souhlasu, mne napadlo, aby mi půjčil telefon, že zavolám na sociálku, zda mi už byl odeslán příspěvek. Telefon mi půjčil, ovšem já volala o pomoc ségře, která bydlela nedaleko. On to prokoukl, vytrhl mi ruky telefon, ale ségra už k nám utíkala, ještě v pyžamu… Pak přijeli policajti, sanitka, odvezli mne na gynekologii atd… Už ho nikdy nechci vidět, děti se na něj také neptají, snad na něj všichni zapomeneme.
Žiju jenom pro své tři děti. Nejstaršímu je 10, chodí do třetí třídy, ale má tam individuální vzdělávací plán, přizpůsobený tomu, jak napsala paní psycholožka, že má „významně oslabené intelektové předpoklady“. Pak je osmiletá dcera, která chodí na logopedii. Nejmladšímu synovi je šest, chodí do přípravné třídy a v září nastupuje do první třídy..
Bydlíme v pronajatém 1+1, žijeme hodně skromně, ale zato nemáme exekuce ani dluhy, teď se nějak popasuji i s nedoplatkem ve vyúčtování. Na žádný kroužek děti nechodí, v televizi koukají nejraději na Déčko. Nejmenší chce být policajtem, holka by chtěla pomáhat zvířátkům, nejstarší by prý byl jednou rád youtuberem. Přitom telefony, samozřejmě nemají, ale občas jim půjčím svůj. Skromní jsme i v jídle, děti mají naštěstí obědy ve škole zadarmo, jediný luxus jim dopřeji občas ráno – kluci chtějí k snídani salám. Starší na rohlík, mladší na toustový chléb. Ale opečený ho ještě nikdy nejedl, ani mu nechci popisovat, jak je to moc dobrý, určitě by to pak chtěl ochutnat. Ale na toustovač nemáme a mít nebudeme. Teď nemáme totiž ani na potraviny, ani na prací prášek, dochází nám šampon i další věci z drogerie… Proto jsem si dovolila vám o takovouto pomoc napsat. Děkuji.
Žaneta Turková, Česká Lípa
