Paní Aneta je pokorná a skromná. Jako většina těch, kteří vědí, co je nouze. Proto si nedovolila požádat o finanční příspěvek na vak pro obě sestry, jen pro tu, která má smutný náskok tedy tu, která je na tom hůř. My však spoléháme, že budete s námi souhlasit – nemůžeme být nespravedliví a jednu sestru upřednostnit před druhou...
Když se narodily mé sestry – dvojčata, bylo mi šest a bráchovi o tři roky více. Měli jsme radost, ale samozřejmě jsme netušili, jak se náš život změní. Krátce po narození Renáta a Petra působily na první pohled v pořádku, ale když se jim časem vůbec nedařilo zvedat hlavičku nebo se přetáčet na bok, tušili jsme, že něco není v pořádku. Když jim byl rok, dozvěděli jsme se smutnou zprávu, byla jim diagnostikována kvadruparetická forma dětské mozkové obrny.
Za pár dnů jim bude 30 let a já uvedu některé z jejich dalších diagnóz: kromě tedy DMO, která představuje těžké tělesné i mentální postižení, jsou to ještě zrakové vady a také například epilepsie. Sestry jsou inkontinentní, nedokáží se samy najíst, jsou ležící, nejsou schopny bez opory stát či sedět, mají vzhledem k těžké skolióze výrazně pokřivená těla. A samozřejmě také nikdy žádné slovo, žádná gesta, jen zvuky. Už třicet let...
Maminka, která do jejich narození pracovala v keramických dílnách v Litomyšli jako malířka keramiky, zůstala samozřejmě doma. Taťka zastával potřebnou fyzickou pomoc, před několika lety zemřel. Od svého dětství jsem s péčí o sestry velmi pomáhala. Celá situace mne ovlivnila natolik, že jsem vystudovala speciální pedagogiku. Dneska pracuji jako učitelka na prvním stupni základní školy. Když bylo holkám 25, maminky psychický stav nedovoloval dál se starat o holky v plné míře jako doposud, strávila půl roku v léčebně. Stala jsem se opatrovnicí Petry i Renáty, abych mohla zajišťovat a vyřizovat vše, co bylo potřeba. A do toho jsem otěhotněla. Naštěstí se zejména zásluhou paní Sojkové z oddělení sociální péče v Litomyšli povedl zázrak – uvolnila se dvě místa pro sestry v Anenské Studánce, v Domově u studánky. Pro obě v jednom zařízení! Navíc mohly být na jednom pokoji. Samozřejmě, že si musely chvíli zvykat, ale zásluhou ochotných a milých lidí to šlo relativně dobře.
Zázrak pokračoval. Zásluhou transformace sociálních služeb se později přesunuly k bydlení do komunitní domácnosti v Rudolticích, která je součástí projektu Domova u studánky. Takže moje sestry bydlí spolu s dalšími čtyřmi postiženými lidmi v běžné společné domácnosti, v krásném prostředí, s péčí, kterou my bychom jim v tuto chvíli již zajistit nedokázali. Zhruba jednou týdně sestry navštěvuji i se svými dětmi. Ano, po Damiánovi, jemuž je pět, máme ještě téměř tříletého Kvida a v říjnu budeme mít třetí děťátko. Když kluci vstupují do pokoje a hezky své tety pozdraví, začnou běhat a pokřikovat, na sestrách je znát radost a rády toto dětské povykování pozorují. Často myslím i na to, že z našich synů vyrostou vnímaví muži, kteří budou citliví k lidem s postižením. Jsem ráda, že i maminka se uzdravila, začala nový život, s novým manželem, který holky krásně přijal, berou si je domů, měli je i na Vánoce.
Proč tedy píši? Skolióza mých sester se hodně zhoršuje, zejména u Renáty. Její trup se viditelně bortí a stáčí k jedné straně. Našetřili jsme sice na zdravotní podložku do vozíku, ale když jsem viděla, jaký vliv na ně může mít jeden předváděný zdravotní vak, zůstala jsem v úžasu. Ten vak slouží jako opora i pomoc s bezpečností při sezení a na sestrách bylo vidět, jak si to uvolnění přímo užívají. Napadlo mě tedy požádat o pomoc s pořízením jednoho vaku, který stojí kolem 65.000 korun. Jedna nadace nám už 10.000 Kč přispěla, proto bych ráda poprosila další dárce o finanční podporu, abychom mohli Renatě vak zakoupit. Byla bych moc šťastná, kdyby se zhoršování stavu jejích zad povedlo zastavit nebo výrazně zpomalit. Moc děkujeme.
Mgr. Aneta Janatová, Litomyšl
