Možná si budete říkat – Proč od něj neutekla dřív, proč se nechala ponižovat, urážet, napadat nejen slovně, ale i fyzicky? Je těžké na to odpovědět… Ale ty, co zažily partnera, který tohle všechno provádí, zatímco vy se snažíte chránit před jeho ranami děti a raději je schytáte sama, mne pochopí.
Několikrát jsem manžela ohlásila za napadení, týrání, ale pokaždé jsem to, žel, stáhla. Sliboval, že už se alkoholu nedotkne, že už to bude v pořádku. Ale když napadl našeho tenkrát 14letého syna Michala a vyhrožoval, že ho zabije-odhodlala jsem se to konečně vyřešit. A neustoupit! A konečně ukončit 20letý vztah z kterého mám čtyři děti. Dvojčatům Michalovi a Terezce bude v únoru 18, Marcusovi je 15 a Antoniovi teprve tři.
Jejich otec je od května už ve vězení a nic mi nezabrání v tom, abych dotáhla do konce i rozvod. My jsme od září v azylovém domě. Michal žije už s přítelkyní, Terezka je přes týden na internátu, těžko snáší život na azyláku, jezdí sem na víkendy. Ty hrozné roky si vybraly svou daň hlavně na nejstarších dětech. Terezka je psychicky křehká, podle stanovené diagnózy trpí mj. úzkostní poruchou, depresivními propady, panickými ataky i sebepoškozováním.
Děti cítí, že jsme chudí, jsou skromné, nikdy neříkají, že bych chtěly to, nebo tamto. Marcus má starý telefon po mne, Terezka si mobil koupila předloni za peníze z brigády.
Marcuse baví kreslení, jednou by chtěl být tatérem. Nejmenší miluje auta a puzzle, lego. Jak chodím do Šatníku pro použité oblečení, občas mám štěstí i na lego, a to je pro něj ta největší radost.
Nemám kamarádky, jsem spíše samotář, když na mne v azyláku někdo promluví, jsem ráda, ale tím to končí, nepřipouštím si nikoho k tělu. Ještě stále jako bych nevěřila, že se mi povedlo to peklo ukončit. Kdy sem měla naposledy radost? Když mi Terezka řekla, že udělala ve škole test. Původně studovala gymnázium, nevěděla, čím chce být, pak se rozhodla vyučit v oboru kuchař číšník. Je ve III. ročníku, takže ten test je dobré znamení do budoucna.
Je mi 40 a vždycky jsem se snažila pracovat, 10 let jsem byla v kuchyni domova seniorů v Bechyni, pak následovaly brigády v jiných kuchyních. Poté, co jsme se odstěhovali, abychom se snažili zapomenout na předchozí život, jsme v Táboře. A já zde budu od nového roku dělat v jednom řetězci s občerstvením. Budu řešit i výživné, časem i byt. Žádost o městský už jsem podala, ale to nevypadá zrovna nadějně. S OSPODem jsem v kontaktu, vědí, že je na mne spoleh. Jsem moc ráda, že stravování pro ty nejmenší nemusím ve škole ani školce hradit, že to mají od Obědů pro Jihočeské děti.
Ale ať se snažím sebevíc, na jídlo doma nám zbývá minimum, skoro nic. Když se organizuje pro děti nějaký výlet, nebo divadlo, nebo focení? To nepřichází vůbec v úvahu. Vůbec. Sobě si vyberu oblečení v táborském Šatníku, ale problémem je zimní oblečení pro děti. A těžko se mi přiznává, že nemám na dětskou postel pro nejmladšího syna – nahoře na palandě spí Terezka, když není doma bála bych se ho tam nahoru dát. Proto spí se mnou v posteli. Dívala jsem se na malou postel nebo dětské rozkládací křeslo, ale nejde to... A tak jsem se rozhodla vás poprosit o pomoc. Abychom měli Vánoce trochu méně skromně, jako dosud. Děkuji.
Šárka Landová, Tábor
Iveta Komorousová, sociální pracovnice OSPOD, Městský úřad Tábor: „Paní Landová se vždy řádně a zodpovědně starala o své děti, ačkoliv to nebylo vždy snadné. Také vždy řádně a ochotně spolupracovala s OSPOD.“
Částka, kterou paní Landová v přihlášce uvedla, byla velmi skromná, a tak necháváme výši sbírky otevřenou. S důvěrou ve Vaše pocity a úsudek. Děkujeme.
