Nebudu si stěžovat, že jsem na světě zcela sama, že jsem 10 let v domově seniorů, kam za mnou ani nemá kdo přijít. Nebudu si stěžovat ani na to, že mám jednu nohu kratší, nebudu si stěžovat na nic. Protože ve svých 75 letech, po dlouhém čase stráveném v lese a čtením duchovní literatury už vím, že nic není náhoda. Že vše se děje kvůli něčemu. Avšak teď se vinou toho, že chodím jen o berlích a ruce zdeformované artrózou už toho vydrží ze dne na den méně, začínám dostávat do izolace, která mne zneklidňuje. Pomalu už se nedokážu dobelhat do novinového stánku pro křížovky, ani nikam za knížkami, které mi také chybí. A o přírodě, která mi chybí úplně nejvíc, si asi budu moci nechat už jen zdát. Co s tím? Na recepci našeho domova je však jedna moje jmenovkyně, velmi milá Marcela, s kterou diskutuji, když jdu do jídelny, o knížkách, o životě. A napadlo ji, abych se obrátila na vás. Že vy mne pochopíte. Tak to zkouším.

Kyčel mám špatnou od narození, první operaci jsem absolvovala už když mi bylo 7let, dokonce mi zkracovali i tu zdravou nohu. Patřila jsem k prvním pacientům, co dostali u nás endoprotézu. Doktor mne varoval, že se to nemusí povést, že je to riskantní – ale na 20 let bylo po bolestech. A já mohla po vystudování elektroprůmyslovky pracovat nejdříve u vojáků, pak v Dukovanech. Při těhotenství se mi však kyčel zadřela – a bylo po těhotenství a vztah před svatbou také krachnul. A pak, ve 40 jsem musela do plného invalidního. Vrátila jsem se do rodného Prostějova a představte si – při natahování koberce v novém podnájmu sem si tu endoprotézu vylomila… Dalšími úrazy a bolestmi vás ani nebudu zatěžovat, za všechny jen prasklá pánevní kost a teď už se mi ta kratší noha zkrátila vlastně jen na kousek svalu. Ovšem opět jsem se, jako vždy sportem posedlá, dokázala dostat časem na kolo, ale teď už je to minulost, artritida v rukou je nemilosrdná. A já, která jsem se celý život spoléhala jen a jen na sebe, najednou prosím, zda bych si mohla vaší zásluhou, zásluhou dárců s dobrým srdcem pořídit nějakou pomalou repasovanou motorovou tříkolku. Která by mě ještě vrátila k soběstačnosti, k samostatnosti, ke křížovkám, k přírodě… (A pokud víte o nějakém doktorovi, který by to risknul a tu kyčel mi opět vyměnil, prosím, ať se mi ozve.) Děkuji vám všem.

Marcela Petrovová, Domov seniorů Prostějov