Jsem na invalidním vozíku a ráda bych usnadnila situaci svým rodičům, kteří dělají vše pro to, abych se i při svém hendikepu cítila co nejlépe. Měsíčně to pro ně znamená zaplatit asi 20.000 korun, abych si mohla ve svých 23letech konečně připadat užitečná, abych mohla být konečně mezi lidmi. Přitom oba rodiče pobírají jenom důchod a k tomu příspěvek, který dostávám od státu já. Jenže na asistenci se nevztahuje, tu platí ze svého.

Asi bych to však měla vzít pěkně, po pořádku. Mám dva starší sourozence (42 a 40), ale ti už si žiji, samozřejmě, vlastní životy. Ale život mých rodičů jsem nejvíce změnila já. Před Vánoci 2001 jeli v autě, které dostalo smyk. Byli sice připoutaní, avšak maminka už byla se mnou v sedmém měsíci, a to byl problém. Narodila jsem se proto už ve 28. týdnu – pár hodin před Štědrým dnem. Vážila jsem jenom kilo, dva měsíce jsem strávila v inkubátoru. Ale když mi byl rok, přišla ta nejhorší zpráva. Potvrzení, že nám dětskou mozkovou obrnu – se spastickou kvadruparézou a budu na invalidním vozíku... Maminka, mistrová v šicí dílně, už se nemohla do zaměstnání vrátit, tatínek zůstal údržbářem, museli se odstěhovat z paneláku, a ještě pořád splácejí hypotéku za bezbariérový baráček ve vesnici kousek od Šumperku. A já? Bez pomoci se neobejdu, sama, žel, nezvládám téměř nic. Potřebuji pomoc s hygienou, jídlem, oblékáním. Stoupnout si umím, kroky udělat však jen s doprovodem, tedy nejčastěji s mámou. Ještěže mluvím! I když je to prý „spastická“ řeč, ale jde to. Naštěstí existuje počítač, který byl dosud mým největším spojencem se světem, teď však má skvělou živou konkurenci. Už několik měsíců totiž jezdím 3 x týdně na 4 hodiny do Kavárny Děti dětem kafíčko, kde pomáhám zvát do této kavárny, která slouží k podpoře dobré věci. No, jezdím… Vozí mne tam placená asistence. Najednou jsem však mezi lidmi – živými! Děkuji rodičům, že mi to umožňují. Vím, že se musí uskromnit jinde, ale všichni kolem vidí, jak mě ten kontakt s lidmi mění, jak jsem spokojenější, usměvavější. Vím, že je to pro mé rodiče ta největší odměna, ale chtěla jsem poprosit, aby jim sbírka tuto finanční zátěž usnadnila. Děkuji.

Jana Skálová, Libina