Nikdy by mne nenapadlo, že na thajské masáži, kam jsem šel kvůli bolavým zádům, potkám Lásku. A maminku mých dvou synů. Sice jsme s Darunee mluvili a mluvíme pouze anglicky (žila obklopena dalšími Thajkami, s češtinou do kontaktu nepřicházela), časem byla svatba a narodili se nám dva skvělí kluci. Tomimu je dnes už 10, Timonovi 8, mne bude 50 letos, manželce bylo vloni v říjnu. Jenomže když bylo prvnímu synovi šest měsíců-v levém prsu manželky se objevila bulka. Rakovina!!! Absolvovala mastektomii, chodila na kontroly, mysleli jsme, že nebezpečí je zažehnáno. Před dvěma lety se však rakovina vrátila. V jeden den začala manželku hrozně bolet nehtová lůžka, o hodinu později už nedokázala vstát. Po mnoha vyšetřeních bylo zjištěno, že jde o rakovinu lymfatických uzlin + dermatomyositidu (to je zápal svalů, které jí ničí svaly na nohou a rukou). Chemoterapie Darunee málem zabila, teď podstupuje bioléčbu na onkologii v Plzni a rehabilitace v Praze. Kéž by to bylo co nejdéle – je to však už 4. stádium… Možná si umíte představit, co to udělalo s našim rodinným životem, zejména když nemáme nikoho, kdo by nám mohl pomoci. Já už rodiče nemám a mamince Darunee byla diagnostikována rakovina téměř ve stejné době jako její dceři. Obě kromě nemoci ničí i to, že se už zřejmě nikdy neuvidí. Letenky pro 4 osoby by stály kolem 80.000 korun a na to nebudeme mít nikdy. Nemáme ani na mnohem finančně méně náročné věci, v podstatě nemáme skoro na nic. Pobírám jen příspěvek na mobilitu asi 900 kč a 4800 příspěvek na péči. Proto se snažím vydělávat, jak jen to jde. Ale, žel, za cenu toho, že jsem doma minimum času a s klukama si mohu popovídat jen když je odvážím do školy a vyzvedávám. Když jsou ve škole, musím být u manželky, když jsou doma, jdu pracovat. Dříve jsem maloval obrázky a měl jsem svůj stánek v centru, lázeňští hosté a turisté obrázky kupovali. Ale teď už nabízím jen reprodukce, čas je mým nepřítelem-vaření, praní, úkoly, svačiny, doktoři… Chodím na brigády, momentálně do automyčky. Majitel i kolegové jsou skvělí – když zcela vážně hrozilo, že nebudeme mít žádné Vánoce – poskládali se na nás. Nikdy jim to nezapomeneme. Také paní učitelky ve škole vychází vstříc – byl jsem za nimi vysvětlit situaci a poprosil o diskrétnost a toleranci – kdyby synové někdy nestihli napsat domácí úkol. Je toho na ně opravdu moc. Obědy jim zatím platit stíhám, ale trápí mne, že už dva roky neměli, právě kvůli péči o maminku, prázdniny. Nemáme ani na kroužky. Přitom mladší je nadaný sportovně, staršího to táhne k IT, k robotice a byl velmi hrdý, že získal na Střední průmyslové škole v Ostrově diplom „Inženýr JUNIOR“.
Byl bych velmi velmi šťastný, kdyby letos mohli kluci na příměstský tábor od školy. Vím, že by rádi, ale přede mnou o tom moc nemluví, aby mne tím netrápili. Protože si uvědomují, že vybavení by také něco stálo, aby se od ostatních nelišili… Nepíše se mi lehko ani o tom, že by nám moc pomohlo, kdybychom si ze sbírky mohli zakoupit základní hygienické záležitosti včetně pracích prostředků. Navíc mám také obavy, že naše stařičké auto, kterým vozím manželku k lékařům a kluky do školy, každou chvíli doslouží. Základní oprava by stála asi 20.000. Děkuji vám za každou korunu, za jakoukoli pomoc.
Tomáš Lupoměský, Karlovy Vary
Částka, kterou pan Lupoměský v přihlášce uvedl, byla tak skromně nízká, že jsme se rozhodli nechat sbírku otevřenou a spolehnout se na Vaše pocity a úsudek. Děkujeme.
