S Davidem, moji první láskou, se nám narodila dcera, po pár letech i syn. Avšak na jedné z prvních procházek s malým Davídkem partnera nesnesitelně rozbolela hlava. Bolest nepolevovala. Časem se k ní přidala úzkost, později dokonce sebepoškozování. Zcela se uzavřel, k doktorovi nechtěl ani za nic. Že doma je mu nejlépe, že venku by se mu udělalo špatně. Mysleli jsme, že s dalším dítětem se situace zlepší. Narodila se Izabelka, ale nic se nezměnilo. Pořád chtěl být sám. Pak už ho kamarád téměř násilím odvezl k lékaři. Takže od roku 2018 je i oficiálně psychiatrický pacient. Poprvé byl hospitalizován v Bohnicích vloni na podzim. Navíc na jedno oko skoro nevidí, má poškozenou rohovku, měl by jít na operaci. Ale ještě nenabral odvahu. Už to, že jsem ho dokázala dostat k oční na poliklinice kousek od nás, je zázrak.
Než ho nemoc přemohla, pracoval při rozvozu nábytku, teď pobírá invalidní důchod zatím jen prvního stupně. Často musí být zcela sám, když je mu dobře, maluje si s dětmi, hraje s nimi Člověče, někdy vyluxuje, umyje nádobí. Není agresivní, má nás rád, děti ho milují.
Samantě je už 12, v září jde do sedmé třídy a nejvíce ji baví malovat oblečení pro holky. Naštěstí z ní roste velmi zodpovědný člověk, už dokáže na chvíli pohlídat malou, nakoupit, je to moje opora. Davídkovi je 7, zajímá ho vesmír, má však opožděný vývoj, problémy i s mluvením, ale za poslední rok se hodně zlepšil. Měl odklad, teď jde do první třídy. Paní pediatrička mne uklidňovala, že to zvládne, také paní logopedka i neuroložka. Izabelce jsou čtyři a věřím, že se mi povede jí dostat do školky tady někde poblíž.
Udělám vše pro to, aby moje děti nepoznaly, co já – s mámou a sestrou po ubytovnách a azylácích... Proto jsme s partnerem moc šetřili, a tak jsme si ještě před narozením Samanty mohli pronajmout garsonku na Černém Mostě. Právě tam se nám narodil Davídek. Jsem ráda, že i za pomoci Armády spásy jsme pak dostali sociální byt. Smlouvu nám prodlužují vždy po dvou letech. Máme 3+1, právě proto, že partner musí mít kvůli nemoci vlastní pokoj.
Já jsem na rodičovské, žijeme chudě, ale čestně. Jsem ráda, že nemáme žádné dluhy, kromě toho, který nám vznikl na nájmu. Ale máme splátkový kalendář, takže to poctivě řeším. Protože právě na bydlení, včetně služeb a energií, nám padne skoro celý příjem. Platíme 35.500 korun. A peníze nám chybí hlavně na základní zařízení: postel má ve svém pokoji jen partner, před časem se nám povedlo sehnat pro Samantu starší, ale docela dobré jednolůžko. Já spím s nejmenšími na společné matraci. Je položena na podlaze z dlaždic. V létě to ještě jde, ale zimy se bojím. Zkoušela jsem i za pomoci Armády spásy, s kterou dlouhodobě spolupracuji, nábytkovou banku, ale čalouněný nábytek moc nevedou-kvůli štěnicím... Chybí nám i skříň na oblečení. A teď, jak se blíží škola, mne trápí, kde vezmu na školní potřeby pro Samantu a našeho prvňáčka. Všem, co nás pochopíte a nám pomůžete, moc děkuji.
Denisa Dvořáková, Praha 5 – Barrandov
Michaela Jánská, terénní pracovník Armády spásy: „Paní Denisa Dvořáková je uživatelkou naší sociální služby Sociální rehabilitace a dlouhodobě s námi spolupracuje. Její situace je aktuálně kritická, řeší ji aktivně a zodpovědně. Chtěla bych poprosit o součinnost při řešení této situace. Děkuji.“
