Mám dvě dcerky, malá Sárinka je zdravá, starší Andrejka to však má těžké. Už když byla miminko a začala vnímat, věděli jsme, že něco je špatně. Třepetala ručičkami tak zvláštně, dělala i další věci jinak než ostatní děti. Navíc jí stačilo spát dvě hodiny. Andrejka je autista ve 4 stupni, se středně těžkou mentální retardací, nadváhou (v 15 letech váží 80 kg) a sebepoškozováním.
Samozřejmě má také řadu stereotypů, které jsou nejen komplikací, ale hodně lezou i do peněz. Například od malička miluje nákupy. Každý den musíme jít koupit do drogerie alespoň jednu věc. Protože nemluví – tak na ni ukáže. V dětství to byl pořád dokola Ariel, Jar, Schauma, Glisskur, později Dermacol. Prostě co právě frčelo v reklamách. Doma pak vzala ze skříně vyprané věci a museli jsme je prát několik krát. Každý den. Protože to tak viděla... Když jsme jí nevyhověli a ten produkt nekoupili, často to končilo sebepoškozováním. (Věřte mi, to opravdu není rozmazlenost, ale součást diagnostikované poruchy.)
Miluje hudbu, z mobilu si pouští do sluchátek takový ten mišmaš na youtubu, například Madonnu. A má teď oblíbenou písničku Bereniky Kohoutové Dělám stojky. No a jelikož je to tam přerušované reklamou, tak se jí nechá ovlivnit. Proto teď už od prášků na praní postoupila k nakupování řasenek, rtěnek, stínů, sprejů atd. Má to doma vystavené v krabičkách. Chce se namalovat přesně podle videí a být tak krásná jako ty holky v reklamách. A jsme u dalších rituálů-ráno mne vytáhne z postele, musím se jít rovnou umít a ona mne pozorně sleduje, jestli jsem udělala vše. Pak jsou na řadě její rituály, hygiena, oblékání. Poté ukáže, že chce nachystat na stoleček zrcátko a maluje se. Samozřejmě špatně, musím jí to nějak opravit. Rtěnek má více, upřednostňuje červenou. Protože do školy musí jít zásadně namalovaná. Jediná ze třídy, ale musí. Naštěstí si vypěstovala i rituál, možná to bylo v reklamě, že před spaním se odlíčí...
Někdo může mít námitky, k čemu je Andrejce mobil. Věřte mi, je užitečný, radila jsem se i s doktory. Display je totiž náš jediný způsob dorozumívání. Nemá kredit, volat nemůže ani nedokáže. Ale přestože neumí mluvit, psát umí. Ovšem pouze na mobilu, rukou vůbec. Do vyhledávače zadá vždy jen jedno slovo, ale vždy správně, nejčastěji: Čurat, Spát, Jíst, Pít. Když jsem jí zkoušela a napsala jsem slovo schválně s chybou, ona ho napsala správně. Pochopitelně úplně nejhorší je to sebepoškozování. Z klidu a úsměvu se najednou začne mydlit, nejvíce do hlavy a nohou. Hlavně ta hlava je problém. Když na ni přijde amok, rychle se jí musí nasadit helmička. Ovšem tu zase nemá ráda... Ale v tom není možné ustoupit. Zatím nikomu jinému neubližuje, sobě však hodně. Čím je větší a silnější, tím více. Bere na to léky, pomáhají, ale zcela tento problém odstranit neumí.
Andrejku vozím denně do speciální školy do Šumperka. Na 4 hodiny. Poté, co ji předám učitelkám, se vracím domů, pak pro ni jedu opět. To jsou denně 4 jízdy x 30 kilometrů. To je měsíčně šest tisíc korun – a právě kvůli nim se na vás obracím s velkou prosbou. Velmi by nám pomohlo, kdybychom alespoň v prvním pololetí školního roku mohli být v klidu, že na to budou peníze. Moc vám děkuji.
Lucie Míková, Březná, okres Šumperk
