Jsem samoživitelem 5 dětí: Matyasovi je 12, Terezce 8, Milánkovi 7, Samuelovi 5 a Tobíškovi 3. Celou dobu pečuji o děti řádně a jak nejlépe umím. Teď momentálně jsme nuceni se odstěhovat z bytu-majitel nám neprodloužil smlouvu. Je zdrcující, že mi nikdo nechce pronajmout byt, neboť mám tolik děti-přitom jsou hodné a slušné. S jejich mámou jsme bydleli ve stejném paneláku, zamilovali jsme se a asi 10 let to byl standardní vztah. Těžko se mi vrací do minulosti, takže se rozepíši jen krátce. Já jezdil po montážích, často do Německa, abych vydělal dost peněz, makal jsem i jako OSVČ, prostě manuálně. (Když si postěžovala, že na tohle nebo tamto nejsou peníze, nebo že jí nevychází na doplatek za elektřinu, že si musíme vzít půjčku, souhlasil jsem. Klidně mi nadávejte, protože i její exekuce jsou na mne, je to ještě asi 300.000, snažím se je splácet, ale příští rok chci do insolvence). Od sousedů jsem leccos zaslechl, ale já chtěl hlavně rodinu zabezpečit, na řeči jsem nedal. Časem se už situace nedala přehlížet: já přijížděl na víkend domů, zůstával jsem s dětmi – ona vyrážela za zábavou. Vracela se v pondělí ráno, když jsem opět odjížděl. Vše bylo horší a horší, úplně nejhorší však bylo, že si vztek vybíjela na dětech. Jednou mne zastavila sousedka, zda jsem viděl, jaký má Matýsek jelita pod dlouhými rukávy. To už jsem se konečně rozhoupal. Chtěl jsem dát do pořádku zejména vztah s dětmi, stál jsem minimálně o střídavou péči, ona nesouhlasila. Takže jsme se domluvili, že to budeme řešit soudní cestou. Jenomže ona místo k soudu šla na kriminálku, že jsem ji znásilnil.... Do hodiny jsem se musel sbalit a vystěhovat (svůj byt jsem dříve přepsal na ni) ... Samozřejmě znásilnění prokázáno nebylo, pak byl soud o děti. Matýska mi dala beze všeho a ani nechci uvádět, s jakými slovy. To bylo před třemi lety. Nadále jsem byl v kontaktu se všemi dětmi, kdykoli zavolala, abych je odvedl do školy, že ji bolí hlava a podobně – udělal jsem, co jsem mohl. Pak vyšlo najevo, že Terezka má sto neomluvených hodin. V první třídě! To už jsem začal chodit i na třídní schůzky. Časem mi učitelé vyšli vstříc a mohl jsem se informovat na děti mimo oficiálních schůzek. Dětem jsem platil obědy, kupoval oblečení, ještě platil alimenty 5.400 korun, protože jejich máma nepracovala. Přeskočím etapu o různých kombinacích se stěhováním, jen abych byl dětem co nejblíž. Protože se stávalo, že v noci zazvonily, že nemají co jíst. Nechával jsem je u sebe, kdykoli to šlo-vždy se souhlasem matky. „Doma“ totiž neměly elektřinu, spaly na matracích na zemi, byly často zavšivené. Matka si děti brala k sobě, to jsem byl bezmocný – oficiálně byla v právu. Až se pak stalo, že ten nejmenší lítal v noci nahatý po silnici. Policie pak naměřila u jeho matky přes 1,8 promile. To už jsem kontaktoval sociálku, kterou jsem v podstatě až bombardoval stížnostmi na přístup své expartnerky. Sociálka ověřila, že děti u matky žijí opravdu v naprosto nevyhovujících podmínkách, začal kolotoč různých zjišťování, důkazů atd. Takže jsem i za pomoci OSPODu požádal o svěření všech dětí do mé péče. U soudu děti potvrdily, že u táty je čisto a teplo, také opatrovník od OSPODu doporučil mi vyhovět...Věřte mi, jsem velmi šťastný, že mám děti u sebe a neřeším, jak žije jejich máma. Občas mi zavolá – pokaždé z jiného čísla – na děti se ani nezeptá, jen nadává, nechci se k tomu vyjadřovat. Vím, že se svou jednou dcerkou a čtyřmi syny vše zvládneme. Až na bydlení – děti mají svůj pokojíček a já obývák spojený s kuchyní – ale pronájem platím 25.000 měsíčně. Já chodím příležitostně pracovat, ale nedivím se firmám, že jsou vůči mne s prací opatrné – těch pět dětí... Jsem v kontaktu s OSPODem, město mi chtělo pomoci, ale největší byt má 1+1. Pan senátor za Teplice Hanza se o nás zajímá a snaží se, ale s tím bytem to nejde. Samozřejmě by bylo nejlepší, když bych mohl sklubit bydlení s prací – jsem manuálně zdatný, umím zednické práce, dělat se sádrokartonem atd. Nebo kdybych mohl nastoupit do továrny, která by nám dala byt... Já už opravdu nevím kudy kam, moc mě vše mrzí. Ale zatím nejistější se mi zdá, řešení pronájem pozemku a vlastní mobilheim. Po večerech se dívám na ty zánovní, použité, klidně by mohly být i bez zařízení. Ohledně pozemku se rýsují předběžně dvě možnosti, nikdy nespoléhám jen na jednu. Nežádám o milodary, ale o pomoc. Nechci přijít o děti, oni mají opravdu jen mě. Děkuji za pochopení a pomoc.

Milan Polák, Teplice