Ještě před čtyřmi lety jsme měli jednovaječná dvojčata, syny Míšu a Míru. Oba se svalovou dystrofií. Pak musel Míša na druhou operaci srdíčka – a už není. Dlouho jsme si to s manželkou odmítali připustit, ale když si firma odvezla jeho elektrický vozík, museli jsme si tu hroznou skutečnost připustit. Kluci se narodili před 25 lety, v 7. měsíci. Byli na různých vyšetřeních, která ukázala, že bude zle, že budou mít svalovou dystrofii. O které se ví, jak končí, ale přesto tomu nechce žádný rodič uvěřit. Kluci se vyvíjeli vcelku dobře, až kolem desátého roku začali padat a když byli v 7. třídě ZŠ pro děti s pohybovými problémy, museli už na vozík. S manželkou jsme pracovali v pekárně, každý na jinou směnu, aby byl vždycky někdo u kluků. Neustále. Mezitím začaly problémy s jejich srdíčky. Míša měl smutný náskok, zachránili ho v IKEMu za vteřinu dvanáct. Dostal do srdce jakoby pumpu, pak mu jí museli vyměnit, ale to už právě nezvládl… Míra má ten přístroj v srdci také. Z břicha mu vede vývod, aby se mohl ten aparát připojit na počítač, elektriku. V noci je na kabelu, přes den na baterkách. Míra ještě mluví, nají se s obtížemi, ale chodit už, žel nemůže. A tak jen leží. Teď snad bude mít už dobrou polohovací postel, má už 140 kil, ta starou jsem pořád spravoval. Jeho jediným spojením se světem je kromě nás notebook. Hraje na něm hry, sleduje YouTube, ovšem nejraději vyhledává různé stavební stroje, kamiony a zejména rc auta, tedy ty na dálkové ovládání. Takto hledá inspiraci pro stavebnici, která je jeho velkým koníčkem Už rok a půl staví kamion. Přes notebook má i jediné kamarády, co se mu občas ozvou a my vidíme, jak je zásluhou tohoto spojení přes počítač náš syn šťastný. A každý den trneme, za to ještě ten stařičký notebook vydrží. Byli bychom vám moc vděčni, kdyby mohl mít náš syn nový, na který, žel, nemáme. Děkujeme.

 Miroslav Hála, Zdiby