Štěpánka jsem porodila po umělém oplodnění, ale táta se o něj přestal zajímat ještě před jeho narozením. Jak jsem malá (158/46), tak jsem si prostě dokázala zadělat na velký problém. Před více než třemi lety mi totiž po sedmi gynekologických operacích bylo sděleno, že bych měla mít dítě co nejdříve a stejně nepůjde přirozenou cestou. Bylo mi třicet, chtěla jsem mít velkou rodinu, takže ani ty dávky hormonů, které s tím souvisely, mne neodradily. Ale partner odjel na zahraniční služební cestu, já se mezitím tady starala i o jeho syna, vrátil se–začal hrát něco přes internet, zadlužil se a já ho z pudu sebezáchovy musela požádat, ať se odstěhuje a udělá si v životě pořádek. Odešel a malého nikdy neviděl. Přitom bydlíme v jednom městě, alimenty platí, nabízela jsem mu, ať se na něj aspoň podívá... Mám teď naštěstí přítele, který mi s malým pomáhá. Protože když bylo Štěpánkovi 13 měsíců, všimli jsme si, že se nevyvíjí, jak by měl. Velmi často zvracel, začal strašně rychle chodit, pořád se točil dokola, dětí ani hraček si nevšímal, zajímaly ho jen ploty a kamínky. A přestal vyslovovat i ta jednoduchá slova – „mama, tam“, která předtím uměl. Dříve už jedl lžičkou a teď najednou nic. Doktoři nám pak řekli, že má syndrom autistického spektra i lehkou mozková dysfunkci. A také alergii na bílkoviny kravského mléka. V první řadě musí přibrat, nechce totiž nic jíst, hrozí mu sonda přes nos do bříška. Moc nám pomáhá, že Štěpánek chodí tady u nás dopoledne do speciální školky, kde s ním dělají přesně to, co pak máme dělat i doma. Aby měl stejný režim… Ale jezdíme za doktory do Olomouce, Vsetína, Přerova-všude vlakem. Velmi by nám pomohla finanční pomoc na nákup plenek, speciálního mlíčka na výživu a možná i speciální montesori stavebnice s magnety, kterou nám ukazovali ve školce. Ta je pro takovéto děti velmi užitečná na motoriku. Je mi líto, že se obracím na vás, ale opravdu na to ani při vší skromnosti nemáme. Předem vám moc děkuji.

Monika Repková, Frýdek-Místek