Náhle zemřela skvělá žena, skoro v den svých 40 narozenin, zůstaly tu tři děti a zdrcený manžel a táta v jedné osobě. My, kamarádi, se mu budeme snažit pomoci co nejvíce, ale je to ještě tak čerstvé, že si nevíme rady. Tak píšeme nejdříve vám… A asi by bylo lepší, kdyby vám to povyprávěl přímo Lukáš. Děkujeme.

Šárka Žemličková, Újezd u Vodňan

Hned jsme volali Lukášovi Kůrkovi. Byl to dlouhý a smutný rozhovor, často přerušovaný polykáním slz: „Ano, moje manželka zemřela před čtyřmi dny… Nikdy jsme nebyli spolu v cizině. Jezdím 17 let s kamionem (Jitka byla kuchařkou ve školní jídelně), chtěl jsem být s ní a s dětmi spolu, doma. Ale teď jsme si vysnili Dubaj. Známí však řekli, že by tam asi nebylo vhodné, kdybychom se drželi za ruce, či si dali jen tak pusu na ulici. Takže jsem řekl – Jíťo, přidej se ke kamarádkám a udělejte si dámskou jízdu… Moc se těšila. Hned po příletu volala, že jí bolí hrozně hlava a má nějakou rýmu. Nezabíraly ani kapky, které si šla koupit. Občas na chvíli opustila hotelový pokoj, aby nám poslala fotku, pak zase trpěla. Potom přišla zvuková zpráva od kamarádek, že jí nechaly převézt do nemocnice. Byl jsem bezmocný, neměl jsem peníze na co nejrychlejší odlet, ale skvělý kamarád Ondra, který navíc umí anglicky, vše zařídil, zaplatil a letěl se mnou. Jíťu jsem zastihl v kómatu, ale mohl jsem ji držet za ruku ještě 4 dny. Nemocniční personál byl skvělý, ale nic nezabíralo Ani na smutek. Neustále jsem si vyčítal a vyčítat si budu, že jsem nejel s ní, nebo že jsme nezůstali doma. Občas jsem se přemohl a na radu kamarádky-lékařky udělal nějaké fotky, aby kluci měli nějakou památku na poslední chvíle maminky, pošlu vám tedy tu, jak ji držím v nemocnici za ruku. A taky tu, kterou mamince poslali kluci, kteří netušili, že je už v kómatu.  No a pak už najednou Jíťa nebyla. Po více než 20 letech společného života. Zabila ji pneumokoková meningitida… Dominikovi (19) jsem to zavolal hned z Dubaje, 12letému Matyáškovi a 5letému Tobiáškovi jsem před chvílí, po návratu, předal dárky, co jim koupila maminka. A když se ptali, kde je maminka... Tobiášek zatím dokola opakuje, že maminka mu přece slíbila, že až nastoupí v září do školy, bude mu vydávat obědy a pokaždé mu zamává…Nevím, co bude dál. Vím jen, že máme hypotéku do roku 2038. Jelikož jsme zakoupili starý baráček, museli jsem si kromě toho vzít i půjčku na střechu. Měsíční výdaje 45.000 jsme ve dvou zvládali. Šéfová mi vyšla vstříc-můžu zůstat doma, z práce mne nevyhodí, ale budu tudíž bez příjmu. Nevím, co mne čeká, vím však, že budu chtít kluky vychovávat tak, jak jsme se to snažili s Jíťou – pevná ruka a laskavá náruč. Ale opravdu nevím, jak to zvládnu.“

Lukáš Kůrka, Žďárské Chalupy, okres Písek

Tým NFTP: Děkujeme kamarádům a známým Lukáše, že se obrátili s důvěrou na nás, přesněji na vás. Děkujeme Lukášovi, že neodmítl se svěřit s tou největší bolestí dva dny po smrti milované ženy. Sumu ani termín ukončení sbírky neuvádíme, ale stejně jako vy víme, že čas hraje důležitou roli. Pomozme Lukášovi a jeho třem synům překonat finanční propast, která je čeká.