Mám jediného bratra a nemohu se smířit s tím, jak žije. Z naprosto zdravého muže je ve 42 letech troska. Libor chtěl být od dětství vojákem. Vystudoval vojenskou školu ve Vyškově, jezdil na mise, s přítelkyní se mu narodila Laurinka. Ale někdy v roce 2017 začal hůř artikulovat, zrazovaly ho nohy. Byla mu diagnostikována roztroušená skleróza. Přišel o práci, bohužel i o partnerku s dcerou, došla jí síla se o Libora starat. Nastěhoval se k našemu tátovi (rodiče jsou léta rozvedeni, maminka je po dvou rakovinách) do Olomouce. Tomu je ovšem už skoro 70 let a péče o takřka bezvládného syna je pro něj hrozně náročná. Snažíme se pomáhat, ale hlavní tíha je na něm. Brácha střídá už jen polohovací postel a vozík, sám se už nenají, neoblékne, ani nevysmrká, táta mu pomáhá i s čištěním zubů. Mluví špatně, třesnou se mu ramena, krk i hlava. Má pleny…. Dvakrát týdně za ním jezdí pomoci s hygienou asistenční sestry.  A aby toho nebylo dost, Libor se nedostane z bytu – do sanitky, na rehabilitace, nebo jen tak – ven. Byt táty je totiž ve starém 4 patrovém domě bez výtahu. Sice v první patře, ale schody vedou už i ke vchodu. Prostě problém, který by vyřešil schodolez. Párkrát ho měl půjčený a byl by řešením. Zažádal si o něj, ale jeho žádost byla zamítnuta. A já jsem nešťastná, že mu nedokážu pomoci, proto se obracím na vás. Děkuji.

Romana Franková, Přerov