Ještě na jaře jsem netušila, že mám rakovinu-a teď už ji mám ve čtvrtém stadiu… Mám za sebou sérii chemoterapií, jsem na biologické léčbě a 8. února jdu na cétéčko. Přitom ještě v březnu minulého roku to vypadalo na cystu, ale těsně před laparoskopickou operací doktoři zjistili, že to na vaječníku je nádor. Je mi teprve 51 let, ale naděje na zlepšení vlastně neexistuje. Asi mi budete rozumět, že bych teď ještě více než jindy chtěla žít trochu důstojně. Při vší skromnosti. Bydlíme totiž s přítelem na ubytovně a pokud do konce měsíce nezaplatíme nájem, budeme muset na ulici. Na majitele si nestěžuji, má asi špatné zkušenost s dlužníky, ale já jsem opravdu v pasti. Jsem v podstatě ležící pacient, používám pleny. Mám požádáno o dávky pěstounské péče a invalidní důchod, ale vyřízení těchto dávek bohužel trvá několik měsíců. Přítel o mně pečuje neuvěřitelně a jsem mu vděčna. Když mám bolesti nebo zvracím – pláče bezmocí. Nosí mne na rukou do koupelny i na WC – protože to máme venku na chodbě. Ale jsem ráda, že máme tuto střechu nad hlavou a neumím si představit, že bychom o ni mohli přijít. Tak moc bych chtěla ještě žít – a žít důstojně. Děkuji vám.

 Simona Kovářová, Olomouc