Před půl rokem jsem nešťastně uklouzla, šla pak na vyšetření s naraženými zády, ale vyšlo najevo, že mám rozedmu plic. A to se starám i o nechodícího manžela, který byl dřevorubec a při práci v lese mu praskla aorta. Odvezli ho do Prahy, naštěstí zachránili, ale následky zůstaly. Navíc po těžkém covidu skoro ani nechodí, pracovní úraz ani invalidní důchod mu přiznány nebyly. Na vlastní byt jsme nikdy neměli, protože jsme se báli zadlužit, netroufli jsme si ani na hypotéku. Dluhy tedy nemáme, ale ani skoro žádný příjem. Bydlíme v domku pronajatém od vstřícného majitele-dva pokoje a kuchyň.  Manžel většinou jen leží a poslouchá televizi, zrak má slabý, koukat na ni moc nemůže. Naše tři starší děti jsou už dospělé, ale teprve se rozkoukávají a sami se mají co ohánět. Doma s námi zůstal už jen nejmladší 13letý Daniel. Velmi nám pomáhá, na nic si nestěžuje, ale já vidím, že je mu někdy těžko a smutno. Nestěžuje si, že nemáme peníze na to, aby mohl chodit na fotbalový kroužek, bojím se, aby se mu někdo nevysmál, když vyzradím, že nikdy nebyl u Mcdonalda ani v Kfc. Oblečení má většinou z Dětské SOS vesničky, hodná paní z OSPODu nám vždy oznámí, kam a kdy si lze dojít pro potraviny.  Telefon má Daniel jen ten starý, na kterém nejde internet, vše si musí vždy psát do sešitu, počítač nemá. A vidím, že to už je dneska neobvyklé, a tak se s manželem trápíme, aby neměl nějaké komplexy. Děkujeme, že mu uděláte nezapomenutelné Vánoce

Michala Prokopová, Karlovy Vary